čtvrtek 23. června 2016

Ze snového koutku - Nedůvěřivý ,,Bůh"

Ahoj!

Ti, co mě znají, moc dobře ví, že mívám ty nejbláznivější, nejděsivější, ale zároveň nejkreativnější sny. Mockrát jsem slyšela větu: ,,Proboha, začni si ty tvoje sny zapisovat, ať se mám čím bavit."

A tak se také stalo.

Konečně jsem se rozhoupala a pomalu začínám dávat svým snům reálnou podobu. Někdy jsou tak zmatené, že si je musím upravit, aby to dávalo alespoň trochu smysl, někdy je naopak nemusím upravovat vůbec, jelikož jsou až strašidelně konkrétní.

Zdávají se mi sny symbolické, reálné, abstraktní, detektivní, hororové, romantické... Zkrátka jako takový nelimitovaný noční zdroj literatury ve vlastní hlavě.

Zrovna nedávno se mi zdál velmi zvláštní sen, který mě upřímně pobavil. Celý byl tak trochu pohádkově laděný, a proto mi přišlo vhodné ho zpracovat jako básničku.
Netuším, jak moc to bude pochopitelné - na druhou stranu většina snů se ani logicky vysvětlit nedá.

Tak tedy tady to je - sen, který jsem nazvala Nedůvěřivý ,,Bůh".
Nejsem spisovatel a hlavně nejsem básník, stálý rytmus neudržím, ani kdyby z nebe padaly sklenice burákového másla a rýmy k sobě občas sedí asi jako marmeláda ke kyselým okurkám.

Proč se tím ale trápit? Vždyť mi nejde o perfektní poezii, spíše o pobavení.

Kdo to dočte až do konce, má u mě domácí sušenky! 








Jednou takhle časně z rána, 
vydala jsem se - docela sama, 
na přednášku o fyzice, 
pač jsem chtěla vědět více.

Kdybych však věděla,takhle z rána,
jaká to bude šílená rána...

Přišla jsem na místo přednášky, 
široké dveře držely zarážky,
však nikde nikdo - prázdný sál,
a uprostřed shrbený stařík stál.

,,Jen pojď děvče, neboj se, přistup blíž,
já mám ke všem zámkům klíč,
věda - ta ti neublíží,
jen mě a tebe trochu sblíží!"

Stařík působil poněkud zvláštně, 
usmíval se velmi slastně, 
chvílí jsem váhala, ale vlastně, 
nakonec vypadal docela šťastně. 

Zahnala jsem stud a vykročila k němu,
spatřila jsem mohutného stroje stěnu,
celý se otřásal, vydával zvuky,
které snadno přehlušily veškeré hluky.

,,Jen přistup děvče, neměj strach,
můj výzkum ještě nezažil krach,
věda má totiž ohromnou sílu,
která sahá odsud až do vesmíru!

Jmenuj mi jakou chceš prastarou báj,
a já ji smetu jak sekyrka háj.
Vyber si jakou chceš prastarou pověst, 
a hnedle skončí v tlamě lvově!

Věda má totiž kouzelnou moc,
kdykoliv přijde ti na pomoc,
vyřeší všechny záhady,
zbourá lživé základy!"


Stála jsem bez hnutí, oči dokořán, 
,,Prosím, jen povídejte dál, milostpán!"
jako se vzduchem nafoukne míč, 
ve mně se nafoukla zvědavost, chtíč. 

Starý pán neklidně u stroje stál,
a svůj příběh nadšeně vyprávěl dál. 

,,Podívej se třeba na řecké báje,
s těmi nesmysly ať jdou do háje, 
copak existují nějací bohové?
tohle akorát snůška hoven je.

Lidé si bohy sami vymysleli, 
spíš než aby se zamysleli, 
jak vůbec věci na světě fungují,
a pak obětují, bohům děkují. 

Ukaž mi jakékoliv pověsti, bajky,
a já s nimi udělám proces krátký!"

Už jsem chtěla tleskat tomu zvláštnímu pánu,
když jemu ztuhl výraz, najednou - v tu ránu.

,,Je tady však jedna pověst, s níž si nevím rady,
rovnic jsem za ta léta už vypočítal řady,
ale nikde žádná odpověď, věda je vratká,
na tuhletu pověst je docela krátká."

Z ničeho nic, můj ty kluku,
stařík chytil mě za moji ruku,
upřel na mě svoje skleněné oči,
a já cítila, jak se celý svět točí.

,,Hahá, já už vím,
jak tohle napravím!
Pošlu tě na průzkum, děvče mé milé,
pomocí tebe naplním své cíle!

Pošlu tě do doby egyptského panovníka,
jemuž není cizí meč ani dýka, 
své poddané vraždí na potkání,
slušná řeč s ním není k mání. 

Prý je to polobůh, jenž se mstí, 
ten chlap neoplývá pražádnou ctí,
snažil jsem se přijít mnoho let,
na to, jaký motiv má ten skřet. 

Teď je to na tobě, děvče mé,
věda se na tebe spolehne, 
zjisti všechno, co místní vědí,
přines mi zpátky odpovědi!"

Jen stařík dořekl, všude barva tmavá,
jako po vopici motá se mi hlava,
pískání v uších, silný tlak,
tohle špatně dopadne, tak či tak. 

Jakmile se pode mnou otevřela černá díra,
opustila mě veškerá zbytková víra, 
za pár vteřin dopadla jsem na tvrdou zem,
tohle, sakra, musí být jen hodně zlý sen.

Pod rukama teplý písek cítím,
vzduch nevoní žádným kvítím,
jen těžkým horkým žárem, 
jako z pece u pekáren.


Otevřela jsem oči, rozhlédla se po okolí,
zjistila, že mě snad celé tělo bolí, 
pomalu jsem začínala býti zoufalá,
moje šance na přežití poněkud pramalá. 

Vybrala jsem směr a vykročila vpřed,
přede mnou se rozléhal neznámý svět,
šla jsem dlouho, prašnou cestou,
tam, kam mě moje nohy nesou.

Slunce už dávalo tomu dni sbohem,
a já se pomalu vítala s Bohem,
co to mé oči v dáli vidí?
Obrovský palác a kolem stovky lidí.

Přistoupím k bráně bohatě zdobené,
velkolepé místo, to zas né že ne,
zavolám ,,Haló, je tu někdo?"
a ozvalo se ,,Samozřejmě, vždyť tady je kdekdo!"

Mohutný strážný bez vrchního oděvu,
zřejmě očekával nějakou návštěvu. 
,,Kdo jsi, ženo, a co tu chceš,
Nevíš snad, jaký je panovník Barabeš?"

Zmatená stála jsem před branou,
hlavu myšlenkami zabranou,
nevím, co mě to proboha napadlo,
zahrála jsem střážnému malé divadlo.

,,Barabeš si překladače učeného vyžádal,
jazykové vzdělávání doteď odkládal,
jsem tu, abych ho naučila,
jak se jazyk český používá!"

Strážný se pod hustými vousy mračil,
však na můj argument jen těžko stačil,
rameny proto jen bezradně krčil,
a otevřít těžkou bránu se ráčil. 

Vkročila jsem na nádvoří plné lidu,
po něčem neobvyklém slechu ani vidu,
najednou slyším z dáli křik,
kolem proklusá vojáků šik.

Vydám se doprostřed nádvoří,
vysoké pódium se z davu vynoří,
a na něm stál děsivý kat,
v ruce sekerou máchal jen tak.

Sekera od krve celá byla zmáčená,
od topůrka po ostří sytě červená,
a já ptala se, co tohle znamená.

Najednou švih a sek,
sekyra rychlá jako blesk,
hlava se kutálí do neznáma,
co je tohle za svět, pro pána Jána!

V tom mi někdo do ucha zašeptal:
,,Tohleto je pan Zapletal,
za zradu si vysloužil hlavy odnětí, 
ačkoliv o zradě neměl ani ponětí.

To ten náš samozvaný bůh Barabeš,
je protivnější než ve vlasech veš,
v hlavě mu kdysi dávno přeskočilo,
a od té doby už jen zle bylo."

Tohle mi stačí, mám toho dost,
do svého světa chci najít most,
co mi to ten blázen stařík provedl,
do jaké díry mě proboha zavedl?

Smysly měla jsem otupené rozčilením, 
někdo mě strčil bez omluvného: ,,s dovolením",
než jsem se rozkoukat stačila, 
už jsem se v průšvihu brodila. 

Stráže mě vlekli přes kus města,
tihle chlapi byli z řádného těsta,
kdybych se nebála, kam vede mě cesta,
už bych se viděla jako nevěsta. 

Dovlekli mě až do trůnního sálu,
co bude se dít, jsem neměla páru,
na mohutném trůnu panovník seděl,
zelenými očky na mě upřeně hleděl.

Barabeš nedjříve všechny ven vykázal,
pak na mě kostnatým prstem ukázal.
,,Prý jsi překladatel, to je mi lež!
Teď hezky vyklop, co tu opravdu chceš!"

Víte, já jsem člověk, co rád povídá,
avšak děsil mě, tenhle nelida,
jazyk mi v ústech nevratně ztuhnul,
Barabeš ani na okamžik očima neuhnul.

,,Nevadí, hade, nechci tvou odpověď,
všechna tvá slova jsou jako silný jed,
sekyru na tebe, hodit tě lvům,
zítra už bude konec tvým dnům!

Přišlas mě otrávit, jako všichni,
neříkej nic, jen hezky ztichni,
já vím, že za mými zády
by mě mé služebné zradily rády!

Mí vlastní vojácí kují po nocích pikle,
jak jen by se mě zbavili rychle,
nevěřím nikomu, ne a ne,
spravedlnosti se ti dostane!"

Už se naštvaný vládce jal rozkazy dávat,
když v mozku mi nastalo spoustu závad,
neptejte se mě proč, sama nevím,
myslela jsem, že se z toho už zjevím.

Abych unikla vzteku toho mordýře,
rázem jsem se ocitla na čtyřech.
a místo mého hlasu, to jsem z toho paf,
vydala jsem ze sebe jen tiché ,,HAF!"

Přislo mi v tu chvílí nejlepším řešením,
buď se stát psem a nebo skočit z lešení. 

A věřte tomu nebo ne, ono to fungovalo,
Barabeše to čtyřnohé stvoření za srdce vzalo,
chvíli mě zkoumal, pak přistoupil blíž,
poklekl vedle mě, sedl si níž.

,,Ty nejsi jako ti ostatní, viď?
A tys ho chtěl zabít, styď se, Barabeši, styď!
Pojď, ty zvláštní stvoření, najdeme ti místo,
u  mě se budeš mít báječně, toť jisto!"

Den za dnem plynul, měla jsem se krásně,
jen z chroupání kostí mě bolely dásně,
každým dnem byli jsme si s Barabešem blížší,
stávali jsme se přáteli, ač zůstávali tiší. 

Hladíval mě na bříšku a drbal za ušima,
sice nejsem pes, ale bylo to príma, 
a když mě v chladném paláci chytla zima,
přikrýval mě dekou, aby nepřišla rýma. 

Říkal mi ,,čtyřnohý kamarád",
a bylo vidět, že je fakt rád,
že se má komu vypovídat,
i když dotyčný nemůže odpovídat. 

Býti psem bylo docela fajn, 
ale přeci jen chyběl mi můj kraj,
toužila jsem po tom vrátit se domů,
tohle musí se vyřešit, u sta hromů.

Jeden večer rozhodla jsem se svěřit,
doufala jsem, že Barabeš začal mi věřit,
když přinesl mi pravidelnou dávku masa,
odhalila jsem, že nejsem žádná psí rasa.

Naposled jsem štěkla, narovnala záda,
znovu na dvou nohách, jak já byla ráda!

Barabeš nevěřil vlastním očím,
že chodím po dvou a na zem nemočím,
mračil se na mě svým hustým obočím
a já měla pocit, že z kůže vyskočím. 

Čekala jsem průšvih, velkolepý hněv,
však nastal túze prazvláštní jev,
Barabeš jen tiše zakroutil hlavou,
se zlatou korunou, kadeřavou.

Chvíli jen tiše stál a byl,
pak ke mně vesele promluvil.
,,Ty uličnice, co jsi to na mě ušila,
moje intuice to celou dobu tušila.
Že ty vlastně nejsi skutečný pes,
že je tohle jedna velká lest."

Barabeš naposled natáhl ruku,
podrbal mě za uchem, řekl mi: ,,ty můj kluku",
zmizel mu úsměv, poškrábal se na hlavě,
uznal, že choval se velmi nezdravě. 

Nevěřil lidem ani za mák,
byl to takový samotářský panák,
tajně mu chyběla jedna věc,
důvěrný kamarád na pokec. 
A tahle nedůvěra vůči lidu,
vyústila v hromadnou genocidu. 

Mně se však podařilo prolomit led,
jako psa si mě oblíbil hned,
díky tomu zjistil, že všichni nejsou tak strašní,
že někteří lidé psí vlastnosti vlastní.

Poprvé poznal přátelskou lásku, 
(i když si ji trochu koupil za klobásku),
a ani z toho nezískal vrásku,
důvěru k lidem si Barabeš obnovil,
a od té doby jen šťastný byl.

Tleskám si za rozhodnutí psem se stát,
až to řeknu staříkovi, ten se bude smát!
Nikdo to nepopře - je to pravda odvěká, 
že pes je nejlepší přítel člověka. 



10 komentářů:

  1. To s těmi sny znám! Některé jsou až hororově konkrétní a přesné, člověk ví sebemenší detail.. A jiné jsou jen takové útržkovité a zmatené. Ale prostě jsou tu a stejně nikdy nepochopím jejich význam, jen sama nad některými pořádně kroutím hlavou..
    A ta báseň, tak ta je naprosto božská! Jistě, že jsem ji dočetla až do konce! Naprosto mě bavila, byla vtipná a rýmy taky v pořádku, nepodceňuj se ;) Moc se mi líbila, a závěr mě překvapil... Tedy, jo, je to pravda odvěká, že pes je přítel člověka, ale..prostě jsem to takto úplně nečekala :) Moc pěkné!

    OdpovědětVymazat
  2. Mockrát dekuji za komentář, mile mě překvapilo, že to někdo vážně četl :) A jsem rada, že se básnička líbila :))
    A jinak s těmi sny máš pravdu, jsou to takové tajemné, neprozkoumané vody :) A myslím, že je asi nikdy plně nepochopíme.
    P.S.: až někdy budeš v Praze, stav se na sušenky! :D

    OdpovědětVymazat
  3. Je to sice dlouhé, ale líbí se mi to! Jsi fakt dobrá, že jsi dokázala udržet myšlenku a pointu :)

    Piosek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát! :) Jsem ráda, že se líbí.

      Vymazat
  4. Úžasné! Celá tahle myšlenka mě fascinuje - jednak, že jsi teda ten sen převedla na klávesnici a jednak do tohoto poetického formátu. :) Dobrá práce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeee, mockrát děkuji za tak milý komentář! :)) Jsem opravdu moc ráda, že to někdo vůbec přečetl-a navíc se mu to líbilo. Jsem si jistá, že takových snů -vhodných k převodu do psané formy- ještě bude :D

      Vymazat
  5. Ta básnička je výborná, pobavila jsem se! :) Já sama básničky taky píšu, jen tak pro radost, ale takto dlouhou jsem sepsala snad jen jednu, takže klobouk dolů! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, vážně mě těší, že se básnička líbila :) Já ráda píšu už odmalička, ale tohle je taky premiéra-co se délky týče :)

      Vymazat
  6. Mně se dnes zdál naprosto šílený crossover Harryho Pottera a Falloutu... takže Voldy se přeměnil na supermutanta, z nějakého záhadného důvodu jsem JÁ byla ta, co ho měla zabít místo Harryho, a on strkal hlavu k nám do domu... takže jsem se zachovala jako ve Falloutu a nastražila jsem na něj miny, zatímco jsem čekala s granátem v ruce, kdyby ho miny nedodělaly. :D Jenže on si mě nevšiml, takže pořád stál ve dveřích, tak jsem utekla do svého pokoje (no jo, chovala jsem se zbaběle, jako hrdina bych se neosvědčila :D) a přemýšlela, co dál... pak jsem se probudila :D
    A dneska to na spánek nevidím, protože jsem právě viděla horor... pff, kdo vlastně potřebuje spát? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wow, to zní hodně parádně -a bláznivě :D Jinak jsem ráda, že tady vidím kolegyni-fanynku Falloutu :D Je to bezvadná hra, i když v mém srdci asi bude mít větší místo už navždycky Skyrim :D
      Díky za sdílení snu, vážně jsem se pobavila :D Jestli ještě něco takového přijde, hoď mi na blog komentář, ráda si zase počtu! :) :D

      Vymazat